ČTENÍ ŠESTÉ

Tak trochu začarovaný kruh. Je pravdou, že o uměleckých kvalitách mnohých současných malířů a sochařů lze oprávněně pochybovat. Málokterý z moderních umělců je moderní a ještě méně je umělcem. Problém je ve školství, které sází na osobnosti. Ale ony osobnosti jsou za Rozvadovem – nuly. Vytváří se novodobá pseudokultura, postavená ne na tom, co kdo umí, ale jak svoje výplody umí hlubokomyslně okecat. Češi sami sebe vždy přeceňovali, považovali se za pupek světa a výspu umění. Pravda ovšem je taková, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde se vůbec Česko nachází. Chtít po Američanovi, aby jmenoval českého malíře či sochaře, dopadne tristně. Maximálně po dlouhém přemýšlení vyhrkne – Masaryk! Ale o nic lépe by nedopadl ani Čech, který by měl vyjmenovat umělce z Bhútánu. V měřítku zeměgule jsme nerozeznatelní. Nemáme vrcholové hráče. V politice ani v umění. Ne, že by Čechům ujel vlak. On tudy nikdy nejel. Pokud chtěli Češi, Moravané, Slezané a Slováci vědět, jak vypadá umění, museli do světa, odkud se vraceli ovlivněni tu impresionismem, tu expresí nebo kubismem. Ne, že by se uprostřed Evropy umělci nerodili. Rodí. A někteří i dobří. Ale jak jsem již napsal: nejde o umění, nýbrž o peníze. Ačkoliv máme dost dobrých kumštýřů, žádný nebyl pozván do elitního klubu. Jenže v lásce a na bojišti se situace mění každým okamžikem. Že ve světovém umění nehrají Češi, Čechové, Češky žádnou významnou roli, způsobuje CZ národní zaprděnost. Nelze se vymlouvat, že jsme malá zem. Rakušanů je stejně tolik, Švýcarů dokonce jen polovina, přesto nás vysoce převyšují. Již před více jak sto lety o nás Rakušáci tvrdili, že prodáme nejen svoje názory, ale i stát za fajfku tabáku. Pro Rusy jsme mopslíci, kteří štěkají, jak Američané poroučí. Před Amíky jsme také štěkali – pa rusky. Ale aspoň nám nikdo nevnucoval mleté krávy v rohlíku, odpad z kuřecích jatek v kukuřičném obalu ani komiksovou demokracii. Jak o Češích soudí Němci, nám vysvětlil jistý Reinhard Heydrich, co nás nutil štěkat Deutschland Deutschland über alles. Na jednu stranu je v nás tolik slovanského, že naše umění je cajdavé, ufňukané a bez humoru. Na stranu druhou se nevyžíváme v banánech přilepených na zdi či pomenstruovaných untrhóznech nezletilé tvůrkyně. I když umění slovenského laureáta ceny Chalupeckého, kterak se v galerii ukájí s jiným mužem on line, taky nemusím. Jsme poslední zemí Západu. Za řekou Moravou se tíhne k sentimentu, ornamentální zdobnosti a alkoholické uplakanosti. Nebere nás vážně Západ, ale ani Východ. Máte dvě šance, z nichž třetí, je nejlepší. Buď si najdete člověka, který obrazům opravdu rozumí a budete zlato ukládat do japonských tisků starých mistrů, nebo ikon s menším, ale jistým výdělkem. Nebo vysypte groše za současné umění, kdy obratem hodně vyděláte, avšak s rizikem, že místo originálů zakoupíte amatérskou nápodobu. Chcete-li mít jistotu originálu, nakupujte od žijících autorů. Ceny jsou podstatně nižší než u nebožtíků, pravost je zaručena, jen se může stát a mnohokrát se stalo, že za života adorovaní, po tom, co jim zacinkal umíráček, se propadli do latríny dějin. A naopak. Dokud žili, nikdo o nich nevěděl, nikdo je neznal. Vesměs končili na psychiatrii, uchlastáním, sebevraždou nebo v obecním chudobinci. Mnoho let po jejich konci byli „objeveni“. To v dobrém případě. V tom horším, a těch je většina, jako by nikdy nebyli. Zmizí oni, zmizí jejich dílo a většinou nemají ani hrob, kam by člověk položil kamínek jako projev úcty za odvahu, s níž žili.