A teď k posledním hitům:
VOLBA PREZIDENTA ČR ve finále připomínala volbu královny krásy, kde byl jasný favorit a všichni ostatní byli outsidery do počtu.
Pro mne nebyl a není přijatelný Babiš, Pavel ani Šavel. Podle zákona č. 198/1993 Sb., ze dne 9. července 1993, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, byla KSČ zločineckou organizací. Z toho vyplývá, že každý její člen je zločinec. Stejně, jako zločincem po roce 1945 byl každý příslušník gestapa.
S českou logikou by se prezidentem Německa mohl stát i Oscar Dirlewanger nebo Wilhelm Canaris.
Aby šaškárny nebylo málo, s komunistou bude vládnout rudá komisařka.
Orwell je čajíček proti českému bizáru současnosti.
AB EQUIS AD ASNOS!
ČTENÍ SEDMÉ A POSLEDNÍ
Zdá se, že není východiska. Je. Pamatujete? Třetí varianta. Ta je optimální. Zdobte si svůj příbytek čímkoliv, s čím a v čem se vám bude žít pěkně. Vykašlete se na to, jestli máte nálepku kýčaře nebo progresivisty, jestli vás Vomáčkovi pomlouvají nebo si Knedlíkovi ťukají na čelo. Hlavně se nebojte! Pakliže vás láká pornografie, sbírejte ji. Obdivujete obrazy ikony secese Gustava Klimta? Pak vězte, že před sto lety byly považovány za hardcore. Milujete květiny? Príma – sbírejte a zdobte si stěny jejich akvarely. Modla architektury Le Corbusier (stejně jako Adolf Loos) sice postrádali formální vzdělání v oboru, přesto oba ovlivnili celosvětovou architekturu a umění až do dnešních časů. Corbi, jak se mu familiárně říkalo, nenabádal lidi, aby žili v domech a interiérech navržených architekty. Naopak! Radil lidem žít, v čem se jim libí. Tak je zaručena rozmanitost i za cenu faux paux na obecném vkusu. Američané nad tím, v čem žijí, nepřemýšlí. Dolar je nadřazen i estetice. Dolar je nadřazen všemu. Pokud potřebují za oceánem něco krásného, tak si to v Evropě koupí. Stejně jako skupují talentované, vzdělané a chytré lidi. Nepřemýšlivost je také typická pro vykořeněné nomádské kmeny Indie, Severní Afriky a pro minority, které nikdy neměly vlastní zemi. Žijí mezi horami odpadků, argument slova nahrazují křikem a jediné umění, jehož jsou schopní, je ornament úrovně člověka z Abri de Cro-Magnon. Svůj, kdysi svébytný jazyk, a svoji historii přizpůsobují většině, kterou jsou trpěni. Jejich kultura je pouťová, výkyvově emocionální a hlavně „opsaná“. Zaměřit se na „umění“ těchto etnik je stejná ztráta času jako snaha předpovídat počasí. Nikdo už nezastírá, že Svět se řítí do úpadku a blíží zkáze. Současnou situaci signalizovalo umění již před třiceti roky příklonem k syntetičnosti, k neonové koloraci, k převráceným hodnotám. Nevkus a směšnost udávají směr módy, stupidita je povýšena na umění. Lži, vulgarity a mlácení prázdné slámy jsou dorozumívacím jazykem současnosti. Bezperspektivnost předchází každému konci. Kdosi kdysi napsal sci-fi knihu Planeta prasat. Zde jsou popisováni potetovaní vepři, prasnice tak tlusté, že nemohou ani chodit, agresivní selata, která školu nahradila diskotékou. Tak tam žili, dokud se ve vlastních sračkách neutopili. Nic vám to nepřipomíná?
ČTENÍ ŠESTÉ
Tak trochu začarovaný kruh. Je pravdou, že o uměleckých kvalitách mnohých současných malířů a sochařů lze oprávněně pochybovat. Málokterý z moderních umělců je moderní a ještě méně je umělcem. Problém je ve školství, které sází na osobnosti. Ale ony osobnosti jsou za Rozvadovem – nuly. Vytváří se novodobá pseudokultura, postavená ne na tom, co kdo umí, ale jak svoje výplody umí hlubokomyslně okecat. Češi sami sebe vždy přeceňovali, považovali se za pupek světa a výspu umění. Pravda ovšem je taková, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde se vůbec Česko nachází. Chtít po Američanovi, aby jmenoval českého malíře či sochaře, dopadne tristně. Maximálně po dlouhém přemýšlení vyhrkne – Masaryk! Ale o nic lépe by nedopadl ani Čech, který by měl vyjmenovat umělce z Bhútánu. V měřítku zeměgule jsme nerozeznatelní. Nemáme vrcholové hráče. V politice ani v umění. Ne, že by Čechům ujel vlak. On tudy nikdy nejel. Pokud chtěli Češi, Moravané, Slezané a Slováci vědět, jak vypadá umění, museli do světa, odkud se vraceli ovlivněni tu impresionismem, tu expresí nebo kubismem. Ne, že by se uprostřed Evropy umělci nerodili. Rodí. A někteří i dobří. Ale jak jsem již napsal: nejde o umění, nýbrž o peníze. Ačkoliv máme dost dobrých kumštýřů, žádný nebyl pozván do elitního klubu. Jenže v lásce a na bojišti se situace mění každým okamžikem. Že ve světovém umění nehrají Češi, Čechové, Češky žádnou významnou roli, způsobuje CZ národní zaprděnost. Nelze se vymlouvat, že jsme malá zem. Rakušanů je stejně tolik, Švýcarů dokonce jen polovina, přesto nás vysoce převyšují. Již před více jak sto lety o nás Rakušáci tvrdili, že prodáme nejen svoje názory, ale i stát za fajfku tabáku. Pro Rusy jsme mopslíci, kteří štěkají, jak Američané poroučí. Před Amíky jsme také štěkali – pa rusky. Ale aspoň nám nikdo nevnucoval mleté krávy v rohlíku, odpad z kuřecích jatek v kukuřičném obalu ani komiksovou demokracii. Jak o Češích soudí Němci, nám vysvětlil jistý Reinhard Heydrich, co nás nutil štěkat Deutschland Deutschland über alles. Na jednu stranu je v nás tolik slovanského, že naše umění je cajdavé, ufňukané a bez humoru. Na stranu druhou se nevyžíváme v banánech přilepených na zdi či pomenstruovaných untrhóznech nezletilé tvůrkyně. I když umění slovenského laureáta ceny Chalupeckého, kterak se v galerii ukájí s jiným mužem on line, taky nemusím. Jsme poslední zemí Západu. Za řekou Moravou se tíhne k sentimentu, ornamentální zdobnosti a alkoholické uplakanosti. Nebere nás vážně Západ, ale ani Východ. Máte dvě šance, z nichž třetí, je nejlepší. Buď si najdete člověka, který obrazům opravdu rozumí a budete zlato ukládat do japonských tisků starých mistrů, nebo ikon s menším, ale jistým výdělkem. Nebo vysypte groše za současné umění, kdy obratem hodně vyděláte, avšak s rizikem, že místo originálů zakoupíte amatérskou nápodobu. Chcete-li mít jistotu originálu, nakupujte od žijících autorů. Ceny jsou podstatně nižší než u nebožtíků, pravost je zaručena, jen se může stát a mnohokrát se stalo, že za života adorovaní, po tom, co jim zacinkal umíráček, se propadli do latríny dějin. A naopak. Dokud žili, nikdo o nich nevěděl, nikdo je neznal. Vesměs končili na psychiatrii, uchlastáním, sebevraždou nebo v obecním chudobinci. Mnoho let po jejich konci byli „objeveni“. To v dobrém případě. V tom horším, a těch je většina, jako by nikdy nebyli. Zmizí oni, zmizí jejich dílo a většinou nemají ani hrob, kam by člověk položil kamínek jako projev úcty za odvahu, s níž žili.
ČTENÍ PÁTÉ
Mezi zájemci o umění je zvláštní sorta těch, které nazýváme sběrateli. Nepočetná skupina lidí, která na sklonku svého života odkazuje státu své sbírky za miliony korun. Stát jim ani nepoděkuje, natož aby poslal alespoň kytku na funus. Často se sběrateli stávají lékaři. Těm vděční pacienti mimo lahví koňaku a pytlíku vajec darují občas obrázek. Někdy i dobrý. A pan doktor najednou zjistí, že unavený ordinováním, zhnusený politikou, se může ponořit do onoho klidného zvláštního světa světel a stínů. Česká republika má největší počet takyumělců na metr čtvereční, tudíž je naštěstí z čeho brát a dávat. Jsou jedinci, kteří se o umění zajímají z důvodů naprosto idealistických - prostě se jim líbí. Bývají nazýváni "milovníci umění“. Vzdělávají se, jezdí na výstavy po celém světě a nakupují, co mohou, ale hlavně – co je oslovuje. „Milovníci" umění opravdu rozumí. Svoji sbírku budují pro potěchu oka a duše své, a její hodnota vyjadřovaná v uncích zlata je nezajímá. Profesí jsou různých, ale jedno mají společné – neuvěřitelnou intuici. Každý malíř nebo sochař potvrdí, že ten, kdo má onen „čich“, zcela neomylně vybírá nejlepší z nejlepšího i v případě, že se setká pro něj s naprosto novou technikou nebo neobvyklým výtvarným projevem. Tito opravdoví znalci a sběratelé mají odborně adjustovaná umělecká díla umístěna na nejvhodnějších místech a v ideálním osvětlení. Protože uměním skutečně žijí, bývají jejich příbytky artefakty napěchovány. Za „milovníky“ se ne zřídka vydávají „skladníci“, snobové a maloměšťáci bez znalostí a intuice. Skupují pouze obrazy a plastiky, a na nichž se skví signatury známých jmen. „Skladníci“ za velké peníze nakupují jména a v jejich rukou se umění stává stejnou komoditou jako krém na vrásky nebo mražený špenát z reklamy. Je lhostejné, zda je produkt kvalitní. Podstatná je jeho známost. „Skladník“ ani není schopen rozeznat, co dobré je a co není. Nezajímá ho obraz, ale signatura. Hlavně - opravdoví sběratelé nakupují špičková díla neznámých umělců za podstatně nižší ceny.
ČTENÍ ČTVRTÉ
Chcete-li zažít opravdové dobrodružství, investujte do umění zvaného moderní. Váš vklad poroste strmě a nevídaným tempem. Nebo proděláte kalhoty. Množství a kvalita padělků je v něm ještě vyšší než u „starých mistrů“. Jakkoliv jsou obchody s uměním nevyzpytatelné a turbulentní, je několik příznačných faktorů, při jejichž akceptaci minimalizujete nevratné úbytky na svém bankovním kontu. Pokud umělec již opustil toto slzavé údolí a není tomu víc jak deset let, zjistěte si, se kterým kurátorem nebo kunsthistorikem se přátelil nebo který osvícený o dotyčném umělci publikoval nejvíce. Je-li to osobnost veřejně přijímaná a v obyčejném lidu důvěru vzbuzující, nakupujte! Takový člověk totiž obvykle vlastní nemálo dílek vděčného autora a samozřejmě je chce maximálně zhodnotit. Začne psát o umělci oslavné ódy, hlubokomyslné rozbory a zainteresuje spřátelené duše v rozhlase, tisku i televizi. Cena kunsthistorikova majetku začne stoupat v násobcích. Když dosáhne maxima, pan osvícený začne prodávat. Ono totiž, vážení přátelé, o nic jiného, jak o peníze, nejde. Dalším způsobem, jak zjistit, odkud bude vítr v budoucnu foukat, je osobní život vámi vytipovaného umělce. Jestliže natrefíte na introverta, který se kamarádí toliko se svým psem z útulku a kaviár nikdy neměl v hubě, pryč od něj! Zemře neznámý a nepoznán. Jeho díla sice dosáhnou za mnoho let astronomických cen, ale to budete tlít pod maceškami a zlato by shrábl někdo jiný. Ovšem umělec tykající si s ředitelem národní galerie má před sebou zářnou finanční kariéru a krátkou, leč skvělou budoucnost, neboť se vyzná v tlačenici a ví a zná, s kým se kamarádit a s kým už ne. Kde je kvalita a ono umění? Bože...Vy naivkové. O takové triviálnosti přece vůbec nejde.
ČTENÍ TŘETÍ
Jak dál? Nabízí se dvě možnosti. Ta první – sázka na jistotu. Znamená nakupovat díla autorů, kteří mají renomé a jsou alespoň padesát let na pravdě Boží. Čím je doba jejich úmrtí vzdálenější, tím zpravidla vyšší bývá hodnota jejich díla. Ale také pořizovací cena a riziko, že jste si za drahý peníz pořídili padělek. Pokud vás to utěší, 60% obrazů a soch v nejznámějších galeriích Evropy a USA jsou padělky. Ne, že by ctihodné instituce o falzech nevěděly. Vědí. Ale drží ústa, protože by přišly o donátory a především návštěvníky. Ono je přece jen rozdíl, zda visí nebo nevisí na stěně van Gogh nebo Edgar Degas. Ovšem galerie ztrátové akvizice nehradí ze svého. Vy ano. Obrátíte se tedy na certifikovaného soudního znalce. A otevře se vám nový svět. Svět podvodů. Nic neplave tak na vodě jako znalecké posudky a to všech druhů a oborů. Klasickou ukázkou je případ padělatele Han van Meegerena, který svá „díla“, co by originály, prodával polnímu maršálu Hermanu Göringovi. Po skončení války byl Meegeren obžalován z kolaborace a pod hrozbou trestu smrti se k padělatelství přiznal. Komise sestavená z předních znalců umění však konstatovala, že údajné padělky jsou nepochybně pravými obrazy Johannese Vermeera. Proto ve stínu katovy sekery padělatel přímo ve vězení namaloval dalšího Vermeera. Sobě zachránil krk, znalce zesměšnil. Ostatně není bez zajímavosti, že druhou nejnavštěvovanější galerií ve Vídni je muzeum padělků. Doporučuji návštěvu, neboť příběhy některých falzifikátů jsou fascinující a poučné. Dokonce se u některých prodejní hodnota blíží ceně originálu. Resumé – nákupy umění starých mistrů je investičně náročné, ale s naprostou jistotou vyšší ceny při prodeji. I riziko podvodu je poněkud větší než při koupi díla umělce nedávno zesnulého.
ČTENÍ DRUHÉ
Hlupec si nekoupí knihu ani obraz. Jedině kdyby… Kdyby mu vynesl víc peněz, než kolik do něj vložil. Jenže jak se má nepoučený jedinec v umění orientovat? Jak má poznat, co dobré je a co není, aby mohl vytřepat svůj měšec? Domnívaje se, že obchodník s uměním je ta správná osoba, navštíví galeristu. Netuší, že ubohý galerista neví o umění o nic víc, než kdokoliv jiný, protože pomýlení soudruzi z kunsthistorie učinili obor úrovně učitelů kreslení na obecných školách. Na Karla Teigeho se navázat nepodařilo a současní absolventi studia kunsthistorie se možná orientují v americkém komixu a počítačových nahodilostech, nicméně nerozeznají tužku od pastelky. V roce 2019 Leo Steinberg učinil pokus. Třinácti renomovaným kunsthistorikům a galeristům z celého světa nechal předložit čtyřicet jedna výtvarných prací. Autoři dvaceti sedmi obrazů byli neškolení amatéři. Šest vytvořili psychicky nemocní lidé s trvalou internací v odborných ústavech. Čtyři - alkoholici. Mezi tuto směsici byla vložena čtyři díla současných, světově proslulých umělců. Kunsthistorici a galeristé měli práce odborně popsat a určit jednotlivé autory. To se nepodařilo ani v jednom jediném případě! Což znamená, že tzv. odborníci nerozeznají veledílo od veteše.
NOCH EINMAL
ČTENÍ PRVNÍ. Před časem jsem na těchto stránkách začal psát volný seriál o výtvarném umění. Ovšem, kde se vzal, tu se vzal, z Číny k nám covid zavítal a na dva roky bylo vystaráno. Což berte jako alibistickou výmluvu pro moji lenost a nečinnost. Pokusím se dodržet původní slib a v započatém seriálu pokračovat. Současná vláda záměrně a cíleně likviduje úspory lidí. Z boháčů dělá ještě větší boháče, z chuďasů ještě větší chudáky. Kdo má nějaký groš, snaží se jej investovat, aby na inflaci prodělal co nejméně. V dobách o mnoho staletí zpět, v časech válečných či krizových, vkládala aristokracie a klér prostředky do obrazů, soch, plastik a jiné krásy, protože hodnota umění nikdy neklesá. Vždy jen stoupá. Průkopníci kapitalismu se nechovali jinak. Továrníci, statkáři, spekulanti vydávali peníze za obrazy, které jim sice vůbec nic neříkaly, ale jejich potomci tatáž díla prodávali za deseti a vícenásobky ceny původní. Největší sbírky a kolekce výtvarného umění v této zemi patří – bankám. Nemálo hodnotných artefaktů je v držení lidí, jejichž předkové byli krejčí, ševci nebo uzenáři. Ale také zubaři, gynekologové, plastičtí chirurgové nebo urologové. Práce za práci byla a je pro obě strany výhodná. Podle zavedeného vzorce se chovali bankovní koryfejové socialismu. Jenže díky nákupům od stranických soukmenovců, soudruhů umělců, jejich akvizice jsou dnes převážně bezcenné. Exhumovaný kapitalismus po roce 1989 dosadil na místa vykopnutých rudých profesorů, rektorů a vládců nad kulturou ty, kdo dosud tvořili opozici. Lidi málo nebo vůbec v oboru neškolené, často jedince, jejichž ateliérem byla pouze hospoda čtvrté cenové skupiny. Hlavně však úhoře, kteří zapřeli Krista, ještě než kohout stačil otevřít zobák. Začali se dít věci. Hloupí učí blbé, z tajemníků jsou hejtmani, vylíhli se deviantní exekutoři, galerie ovládli žvaniví (pro)kurátoři. Vývoj zařadil zpátečku. Dříve kupovali umění osvícení vzdělanci, protože na to měli. V současnosti zlato mají v rukách šíbři, politici a jejich kmotři, zloději s tituly plzeňských doktorů.